Červen 2014

Photo 0.7

30. června 2014 v 20:50 | Denisa Vargová - 16 let |  Fotografie
Zdravím všechny pozemšťany, kteří právě zavítali na můj blog. Myslela jsem si, že všechny články, které se budou týkat Francie, budou rozděleny po jednotlivých dnech, ale nastal zde menší problém. Bohužel jsem z jednoho z dnů nenašla dostatečné množství fotek, abych mohla článek zveřejnit, takže jsem se rozhodla, že tento den přeskočím pouze s tou informací, že jsme ten den strávily společně v rodinách. My s Elisou jsme spaly opět do jedenácté hodiny a odpoledne jsme se vydali na bowling, kde jsme strávili poměrně dost času. Zbytek dne si nepamatuji, je však možné, že jsme byli i na Laser game, protože si nemůžu vzpomenout, který den jsme tam byli a stříleli po sobě laserovými pistolemi.

Vrátím se tedy zpět k původnímu článku. Další den ve Francii byl poněkud rušný, protože jsme jeli na celodenní výlet. Vyjížděli jsme hned brzy ráno a já se až před autobusem dověděla, že cesta bude trvat asi hodinu a půl. Nastala panika, protože jsem neměla kinedryl, ale můj hodný kamarád měl čirou náhodou jeden po ruce, takže jsem se zklidnila.

Po rychlé hodině a půl (snad celou cestu jsem prospala) jsme dojeli na místo. Navštívili jsme zámek Turenne ve Francii, kde jsme měli možnost vyhlédnout z jedné věže, která je jeho součástí. Výhled byl famózní, ale ve chvíli, kdy jsme měli scházet ze schodů dolů, už to tak famózní nebylo. Celou cestu dolů jsem se držela zábradlí jako klíště, protože se tam nacházely naprosto šílené schody. Nakonec jsem to však překonala a dostala se dolů.

Po návštěvě Turenne jsme se, se spolužáky a učitelkami (a řidiči, se kterými jsem byla BFF) vydali do Collognes-La-Rouge. V překladu jsou to červené kolonie (pevně doufám, že kolonie) a doslovně vlastně taky. Je to malé městečko, které je celé tvořeno červenými cihlami a působí hrozně optimisticky. Člověk se úplně perfektně uvolní, zarelaxuje si a co se týče ticha, tak byste slyšeli dokonce i spadnout špendlík. Nádherné místo na přemýšlení, čtení nebo urovnávání si myšlenek.

Závěrem našeho celodenního výletu byla návštěva keramické dílny, kde nás čekala francouzská přednáška o tom, jak se keramika vyrábí, glazuruje a podobně. Všechny ty ručně vypracované výrobky, které čekaly na glazuru, byly naprosto dokonalé a o těch, které už byly na prodej, ani nemluvím.

(malá ukázka - více fotografií v celém článku)

Photo 0.6

28. června 2014 v 21:20 | Denisa Vargová - 16 let |  Fotografie
Dne 17. 6. 2014 jsme se s mým tátou zúčastnili celosvětové akce Zlatá tretra Ostrava. Vstupenky nás vyšly poněkud levně, protože táta má díky své práci jakési slevy na různé akce, ve kterých byla také Zlatá tretra. Nebyli jsme na místě od úplného začátku, ale vše jsme si užili až do samého konce.

Této akce jsem se zúčastnila již jednou se svými spolužáky a spolužačkami a jejich kamarády a kamarádkami. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou tehdy měla jen kompaktní foťák, tak se mi velice špatně fotilo. Seděli jsme na příliš špatném místě, které bylo až přespříliš na to, aby můj malinký kompakt zachytil to, co jsem si přála, takže jsem z toho ročníku byla velice zklamaná a už nikdy se mi na tuto akci nechtělo.

Tento rok měla na Zlatou tretru jít s mým tátou moje maminka, ale bohužel musela do práce, takže jsem musela jít já. Ze začátku jsem z toho moc nadšená nebyla, ale nakonec vše překonalo má očekávání. S tátou jsme seděli na perfektním místě, odkud jsem měla možnost pořídit poněkud kvalitní fotky a plácat si s jednotlivými vítězi závodů. Byl to zážitek, který bych si příští rok jistojistě velmi ráda zopakovala. S velkým potěšením vám zde přidávám pár fotek, které mě jakýmsi svým kouzlem oslovily, a se kterými jsem po dlouhé době velmi spokojená.

(malá ukázka - zbytek fotografií v celém článku)

Recenze 1.4 - Hvězdy nám nepřály

26. června 2014 v 17:35 | Denisa Vargová - 16 let |  Knihy
Název: Hvězdy nám nepřály
Oficiální název: The Fault In Our Stars
Autor: John Green
Překladatel:
Veronika Volhejnová
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2012
Počet stran: 240

Anotace: Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňuj, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. "Nejvtipnější smutný příběh" je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus díky utorovu vypravěčskému talentu vyznívá velmi působivě.

Obsah: Šestnáctiletá, Hazel Grace Lancaster je obětí rakoviny štítné žlázy, kvůli které musí používat přenosný zásobník kyslíku, aby mohla dýchat. Vzhledem k jejímu stavu, se její matka rozhodne, poslat Hazel do podpůrné skupiny, která je určena právě pro lidi s různými druhy rakoviny.


Při jednom setkání se zde střetne s Augustem Watersem, který je doprovodem jednoho z členů této skupiny Isaaca, a který také bojoval s rakovinou. Na první pohled je Hazel Grace velice sympatický a Augustus v Hazel nalezne také určité zalíbení. Po ukončení sezení Augustus narazí na Hazel. Vše probíhá perfektně, dokud si Augustus nedá mezi zuby cigaretu, čímž Hazel naštve, ale po vysvětlení se vše vrací k normálu a tito dva společně odjíždějí k Augustovi, kde se společně dívají na film a povídají si.

"Já jsem si ještě nikdy žádnou
nezapálil. Je to metafora, chápeš?
Strčíš si zabijáka do pusy, ale
nedovolíš mu zabíjet."

Navzájem se o sobě dovídají mnoho věcí, jako například, že Hazel má rakovinu štítné žlázy, která se jí rozšířila do plic a Augustus zase vyzrazuje, že měl rakovinu kostní dřeně, ale za cenu vyléčení mu byla amputována noha. Oba se také dovídají, že čtou knihy, ale každý úplně o něčem jiném, a proto si navzájem půjčují dvě knihy. Augustus dává Hazel knihu Cena úsvitu a Hazel mu na oplátku půjčuje svůj Císařský neduh.


Po přečtení Císařského neduhu je Augustus velice zklamaný a okamžitě volá Hazel. Společně truchlí nad koncem Císařského neduhu a Augustus chce znát pravý konec knihy, protože si myslí, že v jeho výtisku chybí několik stran. Hazel mu však vysvětluje, že se autora knihy Petera van Houtena snažila kontaktovat, aby jí vysvětlil konec knihy, ale ani na jeden z jejich dopisů neodpověděl.

Augustus je velice rozhořčen a kontaktuje asistentku Petera van Houtena, která mu během pár dní odesílá velmi překvapivou odpověď. Pozívá Augusta i Hazel na zájezd do Amsterdamu za samotným spisovatelem. Ze začátku se tento plán zdá nesplnitelný, kvůli toho, že na takovou cestu nemá ani jedna z rodin dostatek finančních prostředků, a také kvůli zdravotnímu stavu Hazel Grace, ale nakonec se vše vydaří a Hazel, Augustus a matka od Hazel se společně vydávají na poznávací zájezd do Amsterdamu.

Společný výlet do Amsterdamu otevírá Hazel Grace i Augustovi oči a dochází zde k začátku jejich malé nekonečné lásky. Setkají se zde s Peterem van Houtenem, ze kterého jsou oba velmi zklamaní, navštíví muzeum Anny Frankové, vrací se zpět do hotelu a nakonec se spolu poprvé milují.

"Miluju tě a nehodlám si odpírat
prostý potěšení říkat pravdu. Miluju
tě a vím, že láska je jen výkřik
do prázdna a že nevyhnutelně
přijde zapomnění, že jsme všichni
odsouzení k záhubě a nastane den,
kdy se všechno naše snažení obrátí
v prach, a vím, že slunce pohltí
jedinou zemi, kterou kdy budeme
mít, a miluju tě."

Po návratu do Indianapolis společně tráví krásné chvíle. Pomáhají Isaacovi vypořádat se s tím, že je nadobro slepý, neustále se navštěvují a stále k sobě chovají nesmírně hluboké city, které se jim poté stávají osudnými.

Recenze: Tento výtisk jsem si měla v plánu přečíst už nesmírně dlouhou dobu,a jakmile jsem se dozvěděla, že má spolužačka má jeden doma, tak jsem si ho musela půjčit. Knížku jsem začala číst hned ten den a během týdne, i přes to všechno učení, jsem ji měla celou přečtenou.

O této knížce můžu po dlouhé době říci, že mě bavila od úplného začátku až do konce. Všechno se mi zdálo tak skutečné a nesmirně smutné, až mi z toho běhal mráz po zádech. Kniha mě velmi naplnila očekáváním a velice jsem se bála, že nesplní to, co by měla. Nakonec však překonala všechny mé představy. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a brečela jsem u ní úplně stejně, jako u filmu.

Tuhle knihu bych z celého srdíčka doporučila. Vzbudí ve vás dojem, že je na tom vždycky někdo daleko hůř než vy, ukáže vám, že i takoví lidé, jako jsou Augustus Waters a Hazel Grace Lancaster, doopravdy existují a mají ještě větší problémy než my samotní. Otevře vám oči a hodně vás uzemní. Tak to alespoň vypadá z mého úhlu pohledu. Nemám co dodat, naprosto perfektně se ten příběh čte a v nejméně očekávaných chvílích vás tato kniha rozesměje.

HVĚZDIČKOVÉ HODNOCENÍ:
PROCENTUÁLNÍ HODNOCENÍ:
100%
Zdroje:
Obálka knihy: google.cz - obrázky
Obrázky: google.cz - obrázky
Citace: Kniha Hvězdy nám nepřály

Photo 0.5

25. června 2014 v 13:25 | Denisa Vargová - 16 let |  Fotografie
Ahoj všem, kteří v tyto okamžiky zavítali na můj blog. Dnes vám přináším opět článek, který bude zaměřen na můj pobyt ve Francii. Tento den pro mě byl jedním z těch méně zábavných, protože jsme nenavštívili žádné památky, takže nemám zrovna příliš fotek. Avšak jako správný tvrďák jsem vybrala devět fotek, které by vám ve zkratce mohly popsat, jaký tento den byl.

Výhodou tohoto dne bylo, že naše dopoledne mohlo proběhnout podle programu francouzských rodin a vzhledem k tomu že jsme si s Elisou obě rády pospaly, tak naše dopoledne proběhlo tak, že jsme obě spaly do krásných jedenácti hodin. Během několika minut jsme však musely něco sníst, rychle se převléct z pyžam a vyrazit, protože jsme s mou kamarádkou a její korespondentkou jely do Salon De Thé (čajovny) a poté jsme šly do města za účelem, koupit si něco k snědku na oběd.

Dále naše cesty směřovaly přímo do školy, kde jsme měly tu možnost, prohlédnout si celou školu. Naše korespondentky nás vzaly do biologické, chemické i výtvarné učebny. Dále jsme mohly zhlédnout tělocvičnu a školní dvorek, na kterém se všichni sházejí o svých volných hodinách. Nakonec jsme všichni čtyři společně vyrazily k Elise domů, kde nás naše korespondentky měly připravit na zahajovací večer s ředitelkou školy, se studenty, kteří se výměn již zúčastnili a také s rodiči našich korespondentů. Celý večer proběhl normálně. Dostali jsme nějaké pití, jídlo a také malé dezerty. Byly to sice velmi malé porce, ale já osobně jsem byla naprosto plná.

(malá ukázka - zbytek fotografií v celém článku)

Photo 0.4

18. června 2014 v 20:17 | Denisa Vargová - 16 let |  Fotografie
Velké ahoj všem mým čtenářům. S obrovskou radostí, bych vás dnes přivítala u článku s fotografiemi, ale tentokrát z úplně odlišného soudku. Tento článek bude obsahovat šest mých fotografií, které vyfotil můj strejda. Tímto článkem bych mu velice ráda udělala jakousi reklamu, protože si myslím, že jeho fotografie jsou velice zdařilé a veškerá jeho snaha není marná. Jde vidět, že má obrovský talent a snaží se do těch fotek dát to nejlepší, co může, a také si myslím, že na jeho výsledcích se to projevuje.

Co se týče samotného focení, tak proběhlo poněkud rychle. Měli jsme přibližně půl hodiny na to, abychom se nachystali a nafotili alespoň pár snímků. Vzhledem k naší časové ztrátě jsme toho moc nestihli, i přes to se však některé snímky vydařily. Před samotným focením jsem neměla ani možnost se jakkoliv speciálně upravovat, takže jsem si během tří minut namalovala linky a poté jsem šla "dělat modelku".

Moc byste mi i mému strejdovi udělali obrovskou radost, kdybyste dali palec nahoru k jeho facebookové stránce PATRIKV. Doufám tedy, že vás alespoň tyto fotografie zaujmou natolik, aby se jeho sledovanost zvýšila, a on tak měl větší radost z toho, že jeho námaha není zbytečná.

(malá ukázka - více fotek v celém článku)

Photo 0.3

17. června 2014 v 15:34 | Denisa Vargová - 16 let |  Fotografie
Zdravím všechny a pevně při tom věřím, že jste přetrpěli další z posledních dní ve škole. Já si pro vás na dnešní den připravila další várku fotografií z již zmíněné Francie. V prvé řadě bych však chtěla podotknout, že jsem do předcházejícího článku přidala fotografie z restaurace, konkrétně fotku s pizzou a mousse au chocolat, které jsem měla možnost vyzkoušet. Teď však zpátky k dnešnímu článku.

Druhý den v Limoges pro nás byl poněkud náročný. Člověk si musel zvykat na nový jazyk, nové prostředí a také plno nových lidí. Pozitivum tohoto dne však bylo, že se nikdo nebál adaptovat se mezi nový kolektiv. Zkrátka a dobře jsme si zvykli na naše korespondenty a naše nové rodiny, u kterých jsme měli po dobu celého týdne pobývat.

Ráno na nás čekala křupavá snídaně. Ve Francii bývá zvykem, že si lidé na snídaně kupují čerstvé croissanty, a je jim naprosto jedno, jakého jsou druhu. Nás tedy v jídelně našeho spřáteleného lycée čekala obrovská kupa krásně voňavých, křupavých, čokoládových croissantů, ke kterým jsme si mohli dát kakao, horkou čokoládu, kafe nebo čaj. Ale po velmi uvolněné snídani, nás poté čekal nabitý program.

Vydali jsme se na prohlídku nejdůležitějších míst, jimiž byly radnice v Limoges a tržnice. Obrovská radnice, před kterou jsme mohli zhlédnout krásné náměstí, některé z nás opravdu dostala a co se týče tržnic, tak jsme si to tam nesmírně užili. Měli jsme možnost bavit se s cizími Francouzi a povídat si s nimi, ochutnali jsme šneky a ústřice a všechno jsme to dostali zadarmo. Lidé z Limoges byli naprosto báječní. Zboží, které normálně prodávají za normální ceny, nám dali jen tak na ochutnávku.

Po této tržnici nás čekala kruhová cesta celým centrem. Vydali jsme se do katedrály, kde jsme s kamarádkami zapálili pár svíček, pokochali se krásou místních uliček, zhlédli obchod s porcelánem, ve kterém jsme byli privilegování, protože jsme byli cizinci, takže jsme mohli něco vyfotit a nakonec jsme si sami obešli různé obchody, jako například Paula.

Jako zakončení dne nás čekalo setkání s našimi korespondenty a odvoz domů. Vzhledem k tomu, že Elisa patřila do té skupinky lidí, kteří měli vždycky dostatek času a byli hodně oblíbení, tak jsme museli vždycky odcházet, jako poslední. Tudíž jsem si nafotila ještě pár částí města, do kterých jsem se dostala právě s touto skupinou a večer mě čekala už jen vynikající večeře v podobně lasagní, křupavého tmavého pečiva a ocukrovaných jahod.

(malá ukázka - zbytek fotografií v celém článku)

Photo 0.2

16. června 2014 v 18:24 | Denisa Vargová - 16 let |  Fotografie
Zdravím všechny návštěvníky svého blogu. Jak jsem již ve včerejším článku slibovala, tak sem přidávám první článek s fotografiemi z Francie. Fotografie byly pořízeny po cestě do města Limoges. Zámek, který můžete na fotografiích vidět, se jmenuje Chambord.

Tento den se nedá považovat, jako jeden z těch, kdy jsme si náš pobyt užívali na plno, protože tři čtvrtiny tohoto dne jsme strávili na cestě v autobuse. Na jedné ze zastávek ("čůracích přestávek"), jsme narazili na malé kozičky, kterým se prostě nedalo odolat, takže je můžete zhlédnout na dvou fotkách.

Dále jsme se na naší cestě vydali na zámek Chambord, kde jsme měli zhruba dvou hodinovou pauzu. Celý areál tohoto zámku jsme si měli možnost prohlédnout sami a naštěstí pro nás jsme zde mohli fotit, aniž bychom cokoli platili. Z venčí zámek vypadal obrovsky, ale vevnitř byl poněkud malý. Celkově nám se spolužačkou tato prohlídka zabrala asi hodinu, takže jsme zbytek našeho času trávily loudáním se po okolí.

Po příjezdu do Limoges nadešel šok. Francouzští učitelé nás rozdělili mezi francouzské studenty a zbytek už byl pouze a jen na nás. Museli jsme si zkrátka a dobře poradit úplně sami. Pro mě samotnou přijel můj korespondenční tatínek s mou korespondentkou Elisou. Po cestě jsme vyzvedli bratra od Elisy - Floriana s jeho korespondentkou z Německa, o které jsem neměla před svým příjezdem sebemenší tušení.

Na závěr tohoto krásného a poměrně deprimujícího dne jsme se všichni vydali do francouzské restaurace. Byla tam celá rodina Gaujard a poněkud navíc jsme tam byli já s Karin (německá korespondentka). Každý z nás kromě našeho tatínka si dal pizzu a téměř každý z nás si objednal také nějaký dezert. K mé smůle jsem po mém dotazu zjistila, že Francouzi si nikdy neberou zbytky pizzy domů, takže to za mě Elisa dojedla. Celý den bych tedy shrnula za naprosto vydařený

(malá ukázka - zbytek fotografií v celém článku)

Info 0.1

15. června 2014 v 14:50 | Denisa Vargová - 16 let
Po neskutečně dlouhé pauze se opět hlásím na (pro tentokrát) zaostalém blogu. Vím, že tři měsíce jsou dlouhá doba pro krátkou omluvu, ale jinak to nejde. Mohla bych se omluvit mnoha způsoby a předpokládám, že nikdo by ani jednomu z nich nevěřil. Řeknu to tudíž prostě a jednoduše.

Na konci února to všechno začalo školou. Měli jsme lyžařský kurz v Alpách, o kterém jsem se zmiňovala již před těmi třemi měsíci. Přidávala jsem vám zde z tohoto pobytu nějaké fotky. Musím uznat, že jsem si to perfektně užila a za necelý týden jsem najezdila přes 100 kilometrů. Přísahám bohu, že jestli někdy pojedu na lyže, tak už jedině do Alp!

Další věc, která mě přerušila od blogování byl pobyt ve Francii na týden a půl. Neskutečně moc jsem si to tam užila. Není nic lepšího, než odjet někam daleko z Česka a procvičit jazyk, který se snažíte ovládat. Perfektně jsem si s Francouzi popovídala a nesmírně se s nimi sblížila. Můžu vám všem slíbit, že zde dodám fotografie, které budou rozděleny do několika článků, protože jich bylo doopravdy mnoho. Předpokládám, že to zabere tak do 6 samotných článků a pokud si vzpomenu, tak dodám i krátké ústřižky toho, co se tehdy dělo.

Dále nás čekala návštěva francouzských studentů u nás. Přiznám se, neměla jsem sebemenší chuť všude tahat svůj Nikon, protože byl moc těžký a skoro vůbec jsem s ním v Česku nefotila, takže z těchto dní fotky nemám, ale přece jen jsme něco nafotili na mobily, takže se toho bude týkat asi jeden článek, kde shrnu naprosto všechno. Pobyt sice nebyl bez problémů, ale stačilo to k tomu, aby zde vznikla nenávist, láska i krátkodobé přátelství.

Následovaly velikonoční prázdniny spojené s přijímacími zkouškami, takže jsme měli týdenní volno. Většinu těchto dní, jsem trávila se svým přítelem a rodinou. Na Velikonoce jsme s přítelem a jeho rodinou byli na horách a za pár dní jsme byli pryč, zase s mými rodiči. Takže čas na přidávání článků se mi opět krátil. Vzniklo zde i spoustu fotek, a proto je spojím do jednoho článku. V případě, že by jich bylo vážně moc, tak očekávejte články dva.

Po dlouhé pauze, kdy nebyl na nic čas mě to k blogu už ani moc netáhlo. Měla jsem co dohánět ve škole, protože učitelé měli málo známek, tudíž jsme dopisovali testy a doháněli učivo naprosto nadpřirozenou rychlostí. Přešla mě chuť, došel mi čas, přežívala jsem na kafi a usínala už pomalu v 8 hodin večer. Bylo to snad nejhorší období tohoto roku.

Po necelém měsíci jsem se alespoň z části pokusila nabrat energii zpět, a začala jsem číst. Přečetla jsem několika knížek, na které můžete čekat v brzké době recenze. Jsou to výtisky: Ten, kdo stojí v koutě, Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky, které mi půjčila má spolužačka, kterou momentálně považuju za moji osobní knihovnu. Všechno jsem to stihla v průběhu dvou týdnů, a konečně jsem si připadala naprosto vyrovnaně.

Celý květen jsem završila perfektně strávenými dny se svou rodinou a přáteli. Se školou jsme byli na filmu Limonádový Joe, který nám měl pomoci při studiu (nepomohl), s mamkou jsem byla v kině na Divergence (pokusím se tu knihu o prázdninách přečíst) a taky jsme se společně a mamkou a její kamarádkou dostali na koncert Lucie, kde nás natáčela televize. S přítelem jsem se neviděla dlouhé tři týdny, což mě naprosto ubíjelo. V poslední řadě, jsem se s našima vydala na výlet na Šumavu, kde jsem taky nafotila hromadu fotek, které rozdělím asi do 3 nebo 4 článků.

Jak vidíte, vše se odehrálo nesmírně rychle a ten půl rok mi neskutečně utekl. Neměla jsem čas a ani chuť zde něco přidávat, ale můžu vám slíbit, že do prázdnin bych měla být aktivní. Takže se zatím mějte, užívejte si posledních týdnů školy a nepokazte všechny písemky.